Émile Durkheim (1858 – 1917)

Klíčové pojmy: sociální fakta, kolektivní vědomí, sociální solidarita, sebevražda, anomie

Díla: O dělbě společenské práce, Pravidla sociologické metody, Sebevražda, Elementární formy náboženského života. 

Durkheim je sociolog, kterému patří řada prvenství - zavedl sociologii jako obor na univerzitě, založil katedru sociologie, první sociologický časopis a napsal první metodologickou knihu Pravidla sociologické metody.

Definice sociologie - věda o sociální faktech. Co to jsou sociální fakta? Jak můžeme porozumět tomuto termínu? Obecně lze říci, že jde o určitý zvláštní druh svébytné skutečnosti, které se nám vnucují a mají kolektivní ráz, který spočívá v kolektivním vědomí (z psychologie známe termín kolektivní nevědomí od C. G. Junga).

Sociální fakta tedy jsou druhy jednání, myšlení a cítění existující mimo jedince a nadané donucující silou, kterou se mu vnucují. Např. mravy, právo, náboženství, jazyk, móda. Ani jednu z těchto věcí si nevybíráme, narodíme se do společnosti, kde sociální fakta existují (jsou daná, tj. kolektivně vnucená). Hlavním pravidlem sociologické metody je zkoumat sociální fakta jako věci.

Sociální solidarita - reflektuje na dělbu práce a má vysvětlit vnitřní sociální soudržnost společnosti, vnitřní vazby společnosti. Durkheim odlišuje dva typy společnosti právě dle odlišujícího se typu solidarity/dělby práce. Dělba práce je pojem označující, že ve společnosti existuje mnoho specializovaných povolání (tj. nejsme všichni zemědělci či pastevci, ale pekaři, lékárníci, lékaři, továrníci, dělníci v továrnách, uklízečky, vrátní, personalisté, policisté, hasiči atd.).

1. Mechanická solidarita: zde se jedinec podřizuje kolektivní vůli (společenskému tlaku např. ze strany rodiny). Setkáváme se s ní v primitivních společnostech. Dělba práce z počátku chyběla, individuality nebyly podporovány, nebyly předpoklady pro samostatnost.
2. Organická solidarita: již odpovídá rozvinuté dělbě práce, vládne v moderní společnostech a spočívá ve vzájemné potřebě služeb. Právě růst dělby práce umožňuje organickou solidaritu, vytváří individualismus.

Právě dělba práce dle Durkheima podporuje vzájemnou závislost lidí na sobě, což podle jeho názoru má podpořit vzájemnou solidaritu. To znamená, že i na růst dělby práce se díval převážně pozitivně. V jeho myšlenkách propojuje organická solidarita jednotlivce i celé skupiny (umožňuje individuaci a současně solidaritu).

Termín dělba práce můžeme chápat jako klíčový a doplnit jej touto citací, která říká, že dělba práce:

 "předpokládá, že dvě bytosti závisí navzájem jedna na druhé, protože jedna bez druhé nejsou kompletní" (Durkheim, 1922, s. 25). 

Sebevražda - Durkheim je první sociolog, který si povšimnul, že sebevražda není jev čistě individuální, tedy že můžeme hledat sociální kontexty vysvětlení tohoto jevu. Tradičně se sebevražda vysvětlovala optikou biologickou (z hlediska genetické zátěže v rodině, např. již několikrát opakované sebevražedné chování z důvodu deprese v rodině), nebo psychopatologickou (jde o narušenou osobnost, jejíž myšlení, cítění či chování je nemocné). 

Durkheim odlišil tři základní typy sebevražd:

1. Egoistické: příčina v osobním příběhu člověka, např. růst sociální izolace, rozvod, pocity osamělosti apod.
2. Altruistické: opak egoistické sebevraždy, je způsobena růstem jedince na sociální skupinu, chápeme ji jako obětování se pro skupinu. V ČR bychom mohli uvést smrt Jana Palacha či Jana Zajíce. V Japonsku za druhé světové války bojovníci kamikadze. Či případně japonští samurajové, kteří spáchali rituální sebevraždu.
3. Anomické: tento pojem se vztahuje k neexistenci řádu, respektive k situaci, kdy nějaký řád platil po určitou dobu a najednou se tato skutečnost změní, nastává období bez řádu, kdy ještě nejsou nastaveny nové podmínky řádu (např. nové zákony). V ČR bychom mohli zmínit situaci tzv. Sametové revoluce a následnou situaci, která bývá mediální popisována jako "divoké devadesátky".