Jaká je současná společnost?

V tomto článku se zaměříme na to, jak se různí sociologové dívají na dnešní společnosti - kolik sociologů, tolik různých pohledů ☺️

Postmoderní společnost či postmodernismus je nejednoznačně a kontroverzně používaný pojem sloužící k vyjádření charakteristických znaků současné doby. Představitelé Jean Francois Lyotard (1924-1998), Jacques Derrida (1930). Postmodernismus je reakcí na společenské změny v sedmdesátých letech 20. stol., kdy se začíná hovořit o společnosti kvalitativně nové, o společnosti informační, ve které se informace stávají základem pragmatických opatření posilujících efektivitu vyspělých systémů.

Důležitý poznatek o dnešních společnostech přináší publikace Miloslava Petruska s názvem Společnosti pozdní doby. V této knize profesor Petrusek přibližuje více jak 100 pojmenování soudobých společností, která pocházejí od různých autorů. Pro příklad můžeme jmenovat tato pojmenování:

• Dětinská společnost
• Informační společnost
• Masturbační společnost
• McDonaldizovaná společnost
• Nomádská společnost
• Společnost konce ideologie
• Společnost prožitku
• Společnost třetí vlny
• Superidustriální společnost
• Narcistická společnost

O čem vlastně jednotlivý autoři hovoří? Jak vidí soudobou společnost (volně podle ŠUBRT, 2008):

Daniel Bell hovoří o společnosti postindustriální a podle něho dochází ke změně profesní struktury, z agrárního sektoru a průmyslu do služeb. Alvin Toffler přišel s pojmenováním superindustriální společnost. Charakterizuje jí nezadržitelným vývojem technických změn, stupňujícím se tempem. Současně říká, že tento vývoj a tempo je pro někoho relativní funkční (z hlediska adaptability), avšak pro jiné lidi způsobuje šok z budoucnosti. Člověk je v tomto tempu zaplavován velkým množstvím podnětů, vztahy se mění na krátkodobé.

Toffler akcentuje, že je důležité rozšiřovat adaptační schopnost člověka, a právě toto rozšiřování považuje za důležitý úkol vzdělávacího systému. Můžeme doplnit, že příprava na dnešní společnost a pomoci s adaptací není oblastí jen pro úroveň základního, středního a vysokého školství. Spatřujeme v tom rozměr jak andragogický a sociálně pedagogický. To znamená, že je nutné s touto adaptací pomáhat všem věkovým skupinám, a to i v rámci dalšího vzdělávání.

Peter Drucker používal výraz společnost vědění. I tento autor poukazuje na význam vzdělávacího systému. Současně poukazuje na to, že zboží se již neoceňuje podle materiálu, nebo pracovní doby. Podle Druckera je nyní důležitou hodnotou zboží vědění (know-how), které je potřebné k jeho produkci (vynaložená expertíza).

Často používám označením je informační společnost, které můžeme spojit s vědci Yoneji Masuda a Scott Lash. Podle nich dochází k posunu od průmyslové produkce k produkci informací. Výroba se tedy dostává až na druhé místo, a to za komunikaci. Současně je však informací hodně a lidé zažívají informační šok. Současně můžeme doplnit provokativní tvrzení: "Kdo má informaci, má moc". Uvědomme si, jak cenné jsou informace - v businessu, ve vztazích, při hledání práce, ale možná i jen v rodině. Tato otázka je také zásadní pro masová média.

Zajímavou myšlenku, kterou můžeme přidat k informační společnosti, je tzv. hyperrealita. Autor této myšlenky je Jean Baudrillard, který se zabývá otázkou, na kolik je vlastně reálný svět, ve kterém žijeme. Ukazují nám média skutečnou realitu tohoto světa?

A v poslední řadě můžeme ještě znovu připomenout postmoderní společnost, jakožto termín pocházející od Jeana-Francise Lyotarda. Pro něho došlo ke konci velkých vyprávění, dochází k radikální pluralitě. To znamená, že společnost nelze pochopit jedním modelem, postmoderna podporuje mnohost (např. v medicíně existuje tzv. bio-psycho-sociální přístup, který nevysvětluje nemoc pouze optikou tělesnou, nýbrž zvažuje i faktory psychologické a sociální či environmentální).

Dalším významným autorem je sociolog Ulrich Beck, který užívá výraz riziková společnost. Zaměřuje se na dopady společnosti na životní prostředí, podmaňování si prostředí a přírody člověkem. Podle něho se objevují nová rizika, a to jako důsledek nezamyšleného ekonomického růstu a technického rozvoje. Současně dle Becka také dochází k růstu individualismu (tuto charakteristiku shodně nacházíme u celé řady dalších sociologů, kteří charakterizují soudobou společnost, např.: Bauman, Lipovetsky etc.).

Beck si všímá, že růst individualismu způsobuje méně tradiční solidarity, máme riskantní svobodu, kterou musíme zvládat. Současně dochází k tzv. destandardizaci výdělečné práce, tj.: dochází k prosazování flexibilních a pluralizovaných forem neúplného zaměstnání, kdy trh musí flexibilně reagovat na změny trhu. Obecně vidíme, že význam flexibility společnosti, respektive člověka roste.

Významný a současně asi nejznámější sociolog, Anthony Giddens, hovoří o vyrobených rizicích. Podle něho doba není nebezpečnější či rizikovější než doby minulé, ale jde o rizika, která si vytváříme a ohrožují nás tejnou, možná i větší měrou než ta, co přicházela "zvenčí". U Giddense též nacházím termín radikalizovaná modernita, který umocňuje předchozí tvrzení. Tento termín totiž značí, že současnost se od modernity neodvrací, nýbrž radikalizuje její rysy.

Dalším zajímavým termín Giddense je časoprostorová komprese - svět se jakoby zmenšuje, dnes je vše na dosah (zkracování prostoru a času jako další významná charakteristika soudobé společnosti a současně zachycení dvou důležitých prvků rozvoje společnosti, prostor a čas). Jinými slovy můžeme říci, že s vývojem společnosti došlo k její globalizaci.

A globalizací můžeme charakteristiku soudobých společností pro naše účely uzavřít. Problematiku globální doby či globální společnosti zkoumal například Martin Albrow a vymezil pět základních rysů globalizace:

• Poškození životního prostředí člověkem
• Ztráta pocitu bezpečí vzhledem k rizikům spojeným s využíváním atomové energie (viz Beckova riziková společnost)
• Nové komunikační cesty vzniklé vytvořením globálních sítí překonávají časové i prostorové hranice
• Celosvětové obchodní podmínky
• Vědomí, že díky sociálním interakcím přesahujícím hranice žijeme v globální společnosti

Martin Kosek, 2020