Významné směry soudobé sociologie

Ve shodě s Muchou (2007, s. 9) můžeme uvést, že v sociologii existují v zásadě dvě základní otázky, na které hledá sociologie odpověď: "První se týká toho, co umožňuje či zajišťuje další trvání, reprodukci případně transformaci společnosti a druhá se ptá na to, co toto trvání ohrožuje a jak tomu předcházet. Základní problém, okolo kterého se vše v sociologii točí, je udržet smysl pro řád, mír, lidský rozměr života v prudce se měnícím světě hospodářsky, politicky i kulturně".

Právě významné směry soudobé sociologie nabízejí odpovědi na tyto dvě základní otázky.

Zakladatelé sociologie rozpracovali dvě hlavní teoretická zaměření funkcionalismus a konfliktualismus. Téměř celé století se velká většina sociologů identifikovala s jednou z těchto myšlenkových škol. Prvotní funkcionalisté a teoretikové konfliktu se v zásadě zabývali sociálními jevy velkého dosahu (jako rozvoj kapitalismu nebo role náboženství ve společnosti).

Na počátku dvacátého století se američtí sociologové začali zajímat o vzorce sociálního jednání v každodenním životě (mikrosociologické pojetí). Výsledkem byla třetí teoretická perspektiva, která se nazývá symbolický interakcionismus. Všechny tyto přístupy jsou v dnešní sociologii významné a je vhodné při analýze sociálních jevů využívat všechny tři přístupy. To nám poskytne tři různé perspektivy, různé úhly pohledu.

TEORIE KONSENZU = funkcionalistická teorie, strukturální funkcionalismus

Základním předpokladem funkcionalistického přístupu je, že společnost je stabilní, integrovaný sebe řídící se systém, který přetrvává proto, že slouží k uspokojování základních potřeb lidí.

Tento přístup v jeho počátcích reprezentují osobnosti jako: Auguste Comte, Émile Durkheim a Herbert Spencer. Ve dvacátém století to jsou Talcott Parsons, Robert Merton a Niklas Luhmann.

Co je klíčová teze tohoto přístupu? Každá společnost se skládá z mnoha specializovaných struktur nebo sociálních institucí. Každá z těchto institucí má svoji funkci, která přispívá k udržení celku. Tyto sociální struktury jsou navzájem na sobě závislé. Aby společnost přežila, musí její části být v souladu.

Funkcionalisté tvrdí, že přežití závisí na spolupráci a že tato spolupráce závisí na konsensu (souhlasu) ohledně základních norem a pravidel chování. Za normálních podmínek usilují různé části společnosti se vzájemné spolupráci o společný cíl a produkují řád, stabilitu a rovnováhu. Z pohledu této perspektivy je konflikt příznakem nemoci sociálního organismu.

Podle funkcionalistické perspektivy může náhlá a rychlá změna celý systém - celou společnost vychýlit z rovnováhy.

Pokud se funkcionalisté dívají na společnost, zajímají je tyto výzkumné otázky:

• Jaké funkce jednotlivé části společnosti plní?
• Jak prospívají celku?
• Jak jsou jednotlivé části propojeny?

Na tyto otázky funkcionalisté odpovídají spíše zkoumáním důsledků vzorců chování a sociálních konfigurací, než aby se zajímali o záměry a motivy lidí.

TEORIE KONFLIKTU

Základním předpokladem teorie konfliktu, je představa, že společnost se skládá ze zájmových skupin, které si konkurují. Teoretikové konfliktu tvrdí, že společnost není udržována pohromadě konsensem, ale napětím (konfliktem). Některé skupiny zjevně získávají z existujícího sociálního uspořádání více než jiné.

V takovém pojetí tedy vidíme, že konflikt není primárně chápán jako negativní, nýbrž, že jeho přítomnost ve společnosti vede k udržení společnosti. Teoretikové konfliktu svým způsobem kritizují konsenzuální pojetí (funkcionalistický přístup). Pokud teoretici konsenzu říkají "funkční", teoretici konfliktu se ptají "Pro koho funkční?", "Kdo má z tohoto sociálního uspořádání užitek?", "Jak si mocenská skupina udržuje své postavení?".

Díky této otázce je patrné, že zásadním klíčovým slovem v teorii konfliktu je moc. Dále bychom mohli rozšířit na privilegium, prestiž či konkurenci.

Tento přístup v jeho počátcích reprezentují osobnosti jako: Karel Marx, Georg Simmel, Max Weber. Z novějších pracích je to Lewis Coser.

Východiska teorie konfliktu spatřujeme zejména v pracích Marxe. Představme si klasickou situaci v továrnách. Dělník pracující pro velkou továrnu, jež má svého majitele. Dělník získává mzdu, která je však nepoměrná vůči ziskům majitele. Optikou Marxe jde o základní rozdělení kapitalistické společnosti. To viděl mezi těmi, kdo vlastní kapitál (výrobní prostředky) a těmi, kdo jej nevlastní a jsou tudíž nuceni pracovat za mzdu za podmínek, které stanoví kapitalisté.

Marxovy myšlenky však nejsou jediné, které ovlivnili tuto teorii. Další myšlenky a určitou revizi teorie konfliktu nacházíme u Georga Simmela a Maxe Webera.

Teorii konfliktu rozšířili tím, že k výčtu vzácných zdrojů provokujících soutěž a konflikt mezi skupinami ve společnosti přidali moc a prestiž. Zdůraznili také, že je obtížné zorganizovat velké masy lidí. Weber současně kritizoval Marxe, že jeho pojetí je neúplné.

INTERPRETATIVNÍ SOCIOLOGIE = symbolický interakcionismus

S dalším rozvojem sociologického myšlení přichází nová teorie. Teorie konsenzu a konfliktu se zaměřovala na velké sociální celky (makrosociologie). Přicházející nové myšlenky chtějí studovat a porozumět něčemu jinému - každodennímu chování (mikrosociologie).

Základní tezi můžeme vymezit tak, že pokud chceme porozumět společnosti, je důležité si uvědomit, že ta se skládá z jednotlivých individuálních aktérů. To představuje zásadní uvědomění: abychom porozuměli společnosti, musíme také rozumět tomu, jak se tito sociální aktéři rozhodují, řídí své životy a navzájem se ovlivňují (např. na základě čeho se studenti rozhodnout studovat Vysokou školu kreativní komunikace).

K představitelům tohoto směru můžeme zařadit tyto sociology: Georg Herbert Mead, Charles Cooley, Erving Goffman a další.

Základním předpokladem symbolického interakcionismu je skutečnost, že značnou část chování lidí neurčují pouze objektivní charakteristiky situace, ale význam, který lidé těmto situacím připisují. V tomto kontextu můžeme znovu připomenout motto: "Kolik je lidí, tolik je světů". Jinými slovy, vnímání sociální reality není objektivní, ale spíše záleží na tom, jak jedinec danou situaci bude interpretovat.

Velmi zajímavý přístup, který je součástí symbolického interakcionismu, je přirovnání společnosti a chování jednotlivých aktérů k divadlu. Můžeme tak hovořit o dramaturgickém přístupu v sociologii, který je spojen s dílem Ervinga Goffmana.

ZÁVĚR

Stěžejní je vymezení tří odlišných sociologických pohledů na sociální realitu, respektive významných sociologických směrů. Jde tedy o odpověď na otázku, díky čemu drží společnost pohromadě. Funkcionalistický přístup říká, že je zapotřebí konsenzus, tj. shoda ohledně základních hodnot. Podle teorie konfliktu společnost drží pohromadě právě díky přítomným konfliktům. Ukazuje, jak důležité je analyzovat moc.

Jako poslední se rozvinula teorie symbolického interakcionismu, která je někdy nazývána jako interpretativní sociologie. Podle ní je důležité, že sociální realita není objektivní, jde o pouhý konstrukt. Podstatné podle této teorie je, že společnost je tvořena jednotlivými sociální aktéry, a proto potřebujeme pochopit, jak tito aktéři interpretují sociální realitu. Jedním ze zajímavých přístupů, který řadíme do symbolického interakcionismu je tzv. dramaturgický přístup v sociologii, který nám poskytuje náhled na společnost jako na divadlo. Právě zde dostává velmi zásadní význam výraz sociální role.