Proč se navzájem potřebujeme?

Jako lidé se snažíme porozumět sami sobě. Pochopit, jací jsme, jací jdou druzí lidé a jaký je tento svět (viz. myšlenka Frame of References od J. Schiff). Sociologové analyzující postmoderní společnost hovoří o tom, že je dnes velmi těžké (ba přímo nemožné) vytvořit si vlastní identitu. Obráceně můžeme namítat, že vytvořit si či pochopit vlastní identitu (najít odpověď na otázku kdo jsem) je základním lidským úkolem. Pro někoho to snad může být i smyslem života.

Jak toho docílit? Jak pochopit sebe sama? Jaké máme k pochopení sebe sama nástroje? Filosofové tvrdí, že máme nejprve pochopit sebe. V podání japonského filosofa a zakladatele moderního Karate-Do Gishina Funakoshiho jde o výrok "Nejprve pochop sebe sama, teprve potom tohoto druhého".

Můžeme si položit otázku: "Lze snad pochopit sebe sama bez druhých?". Můžeme pochopit sebe sama v rámci "jednočlověkové psychologie", tj. v tomto případě upřít pozornost pouze na sebe sama, nebýt v kontaktu s druhými a díky tomu se pochopit? Nebo jde o proces, kdy potřebuji jak čas sám se sebou, tak čas s druhým člověkem, abych dokázal pochopit více. A můžeme tuto otázku rozvíjet ještě dál: "Bude toto stačit?".

Když přijmeme tezi, že nelze pochopit sebe sama jen na základě vlastní sebe-analýzy (introspekce), co je tedy dostačující přístup? A lze na toto vůbec najít univerzální odpověď? Pravděpodobně ne. V opozici bude zřejmě stát INDIVIDUALITA. Jedinečnost každého člověka. Každý člověk je jiný, jedinečný, i když máme určité podobnosti. Někdo možná dokáže pochopit sebe sama jen na základě introspekce a rozvíjení vlastních úvah o sobě a o druhých (a možná to takto měl zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud, aneb jak říká Radkin Honzák "který se dokázal psychoanalýzat sám").

Jiný člověk k tomu bude potřebovat druhé, aby pochopil, kdo vlastně je. Bude potřebovat setkání s druhým člověkem, aby mu pomohl pochopit sebe sama, odkryl jeho slepá či hluchá místa. To, co nechce ve svém životě vidět, nebo slyšet. Ty věci, které si nepřipouštíme, ale pokud o nich mluvíme s druhým člověkem, jemu jsou hned jasné. A pravděpodobně se diví tomu, že vám to jasné není, že vás to nenapadá. Takového člověka bychom mohli označit jako dobrého přítele.

A také můžeme býti jedinci, kterým ani dobrý přítel nedokáže aktuálně pomoci. Jedinci, kteří se ocitli v situaci (bez ohledu na to, jak dlouho v ní jsou), kteří potřebují odborného přítele. Jedinci, kteří aktuálně potřebují psychologa, psychoterapeuta, psychiatra, poradce, který jim pomůže v nalézání vlastní identity či v její tvorbě.

1. Introspekce jako cesta k sobě sama

Introspekce neboli záměrné systematické sebepozorování můžeme považovat za jeden z užitečných nástrojů, kterým jsme vybaveni. Jde o naši lidskou schopnost zabývat se sebou samým. Přemýšlet o sobě sama. Co jsem to řekl? Jak jsem to řekl? Nemohl jsem to říci jinak? To jsou otázky, které asi většina z nás zná. A právě takto bychom mohli introspekci přiblížit.

Alternativním (a možná i rozšiřujícím) výrazem je sebe-analýza. V tomto výrazu můžeme vnímat nejen analyzování sebe sama, přemýšlení o sobě samém, ale (možná) v něm cítíme i určitou záměrnost, zaměřenost, systematičnost. Jako kdybychom do tohoto procesu nechtěli vstupovat "jen tak". Máme určitý dotaz ohledně sebe sama, něco nám není jasné. Přemýšlíme o sobě, abychom se lépe pochopili.

Přemýšlíme o sobě opakovaně. Možná nestačí pouhé jedno zamyšlení. Možná se v některých otázkách potřebujeme znovu a znovu vrátit k sobě sama, vstoupit do svého vnitřního světa a zkoumat ho. Pro někoho je vnitřní svět běžně známé území, kam se pravidelně vydává a dobře jej zná. Pro druhého člověka to může být místo, ze kterého má strach. Místo, které příliš často nenavštěvuje, protože mu způsobuje obavy.

Ovšem pokud je to pro někoho místem strachu, jak může úspěšně poznat, jaký je? Jak může odhalit či tvořit svoji identitu? Zřejmě ne moc dobře. Introspekci či sebe-analýzu považuji za velmi užitečný postup, jak se lépe pochopit. Jako cestu, jak lépe poznat sebe sama. Z hlediska strukturace času jde o okamžik stažení. Stahujeme se do svého nitra. A to potřebuje čas.

Pro někoho může být těžké (ať už je to dobou nebo osobnostním nastavení) si takový čas pro sebe sama najít. Věřím, že je užitečné si takový čas dopřát. Jenom se zastavit a být. Umožnit si přemýšlet o svých vizích, cílech, snech, denních úkolech, efektivitě vlastního směřování. Vzít si čas pro hledání odpovědí na otázky typu:

• Kdo jsem?
• Kam směřuji?
• Jaké jsou moje vztahy?
• Jsem v životě spokojený?
• Co mi chybí?
• Co mohu ve svém životě změnit?
• Co mohu dělat lépe?
• Zaměřuji se pouze na sebe? Nebo myslím i na druhé?
• Nezapomínám na sebe sama?
• Uvědomuji si své potřeby?
• Jaké mám životní hodnoty? Žiji podle nich?
• Žiju svůj vlastní život, nebo žiju život podle přání druhých?
• Mám svůj prostor pro sebe?
• Mám dost času na svoji rodinu?
• Naplňuje mě moje práce?
• Nejsem v něčem sebedestruktivní?
• Neubližuju nějakým svým chování (i podvědomě) druhým lidem?
• V čem by byl můj život jiný, kdybych měl všeho dostatek (včetně peněz, zajištěné bydlení apod.)? Dělal bych stejnou práci? Trávil bych čas s lidmi, se kterými jej trávím dnes? Co by se v mém životě změnilo?
• Kdybych potkal kouzelného dědečka a mohl bych mít jedno přání, jaké by to bylo?

Takových otázek bychom mohli vymyslet celou řadu. Sami asi vidíte, že najít na ně odpověď nemusí být zrovna snadné. Rozhodně stojí za delší rozvahu. Již jen najít odpověď na to, kdo jsem může být pro někoho několikahodinové mentální cvičení. Současně si můžeme položit otázky: "Jak efektivní bude moje rozvaha vůči těmto otázkám, když budu o samotě? Jaké by to bylo, kdybych následně mohl o těchto otázkách mluvit s druhým člověkem či dokonce v menší či větší skupině lidí?". 

2. Dobrý přítel k nezaplacení