Socializace a teorie vývoje dítěte

Socializace a vývojové teorie nám poskytují odpověď na to, jak se nově narozeného dítěte stáváme postupně sociální bytostí. Dle Giddense můžeme socializaci definovat jako: "Proces vývoje od stádia bezmocného novorozence až po osobu, která si dobře uvědomuje sebe samu a orientuje se ve své kultuře" (1997, s. 39).

Obecně můžeme říci, že pro savce je běžné, že jsou po narození často bezmocní a musí se o ně starat rodiče. Jinými slovy, jako lidé se musíme postupně správnému jednání ve společnosti naučit. Na druhou stranu je třeba vyvrátit představu tabula rasa (člověk se rodí jako nepopsaný list papíru), tj. představa jakého si kulturního programování.

Socializace není pouhé kulturní programování. Dítě (novorozence) chápeme od počátku jako aktivního činitele tohoto procesu, který má od počátku své nároky, potřeby etc.

Představte si, že se narodí malé dítě. Při formulování obecné sociologie jsme si ukázali sociologické myšlení v podobě sociologické imaginace (Ch. W. Mills). Co nás pomocí sociologické imaginace napadne, když se řekne narození dítěte? Na chvíli nyní odložte tuto studijní Oporu a nabídněte vlastní postřehy.

Kdybychom chtěli nabídnout základní představy takové sociologické imaginace, můžeme přemýšlet například o těchto tématech:

• Spojení rodiny mezi jednotlivými generacemi (dítě, rodiče, sourozenci, prarodiče, širší příbuzní)
• Specifické rituály v různých rodinách i kulturách při narození dítěte
• Vznik nových sociálních rolí (matka, otec, babička etc.)
• Nová zodpovědnost rodičů
• Vytvoření dlouhodobých vazeb - citových, socioekonomických atd.

K tématu socializace patří i velmi specifická otázka: "Jak by vypadalo dítě, kdyby nevyrostlo s dospělou osobou?". Touto otázkou směřujeme k problematice/termínu nesocializované děti (někdy se používá výraz vlčí děti). I takové případy z historie (ať již vzdálenější či méně vzdálené známe), a to jak ze zahraničí, tak z České republiky - doporučuji článek Fondu ohrožených dětí, jde zde popsán případ, k němuž u nás došlo v šedesátých letech, je popsán ve výzkumné práci prof. PhDr. Jarmily Koluchové, CSc. "Diagnostika a reparabilita psychické deprivace", vydané Universitou Palackého v Olomouci v roce 1990 - odkaz zde: https://www.fod.cz/nase-cinnost/vlci-deti.

Právě znalost problematiky nesocializovaných dětí je pro nás užitečná, abychom lépe porozuměli odlišnostem mezi běžnou socializací vývojem dítěte, versus narušenou socializací.

Obecně můžeme říci, že narušená socializace může vést k závažným zanedbáním (poškozením, narušením schopnosti/funkce) všeho, co se dětí učí - řeč a jazyk, kontakt s druhými lidmi, motorické dovednosti atd. Zanedbání či nedostatečné rozvinutí se může týkat kognice, afektivity, motoriky, respektive psychomotoriky, péče o sebe sama a celého spektra sociálních dovedností (vstup do kontaktu, komunikace v nejširším slova smyslu, péče o druhého člověka atd.).

Jak tedy má vypadat správný vývoj dítěte? Na tuto otázku můžeme najít odpověď v celé řadě vývojových teorií. V sociologické literatuře se nejčastěji setkáváme s trojící: 

1. Freud (psychosexuální vývoj dítěte)
2. Mead (sociologická teorie, oddělení I and Me)
3. Piaget (kognitivní teorie)

Mimo těchto klasických teorií můžeme jejich výčet rozšířit o další dvě velmi významné a současně praktické teorie:

1. Erikson - 8 věků člověka v knize Childhood and society (1974)
2. Levin - Cycles of Development

Pojďme se ve stručnosti podívat na některé z těchto teorií a myšlenek:

Na základě vlastního zkoumání Freud došel ke dvěma závěrům o lidském vývoji:

1. osobnost se utváří během první několika let života,
2. prohlášení o "psychosexuálních" konfliktech je klíčové.

Výstupem jeho předpokladů bylo, že všechny děti procházejí různá psychosexuální stádia vývoje, kde každé stádium má odlišnou erotogenní zónu:

1. Orální
2. Anální
3. Falické
4. Genitální

Podle Freuda každý musí úspěšně projít všemi psychosexuálními stádii tak, jak jdou za sebou, aby se vytvořila zdravá osobnost a měla potěšení se zralých dospělých vztahů. Jestliže se děti setkají s přílišným nebo s nedostatečným uspokojením v časnějším stádiu, uvíznou v něm neboli dojde k fixaci.

Fixace se můžeme projevit v jednotlivém stádiu následujícím způsobem:

Orální: pokud bude nemluvně časně odstaveno, bude fixováno v orálním stádiu mít potřebu kouřit, pít, kousat si nehty, kousat tužku nebo trávit hodiny telefonováním. Nebo také může vyhledat symbolické formy orálního uspokojování tak, že se stane pasivním, závislým a náročným, tedy jako dítě, které je kojeno.

Anální: pokud bude batole hrubým a přísným způsobem "trénováno" chodit na

toaletu, bude fixováno v análním stádiu a může reagovat dvěma způsoby: buď bude přísné, tvrdohlavé a příliš bude kontrolovat sebe sama (retenční, análně - zadržující typ) nebo bude vzpurné, nepořádné (expulzivní, análně - vypouštěcí typ).

Falické: pokud bude dítě v předškolním věku bez omezení masturbovat nebo mu bude zakázán jakýkoliv dotek na genitáliích, může to vést k frustraci, dítě se stane falickou osobností, která je sebestředné, namyšlená, arogantní, vyžadující neustálou pozornost. Typickým příkladem je člověk posedlý svými svaly, člověk, který má zalíbení v drahém oblečení a dobyvačná žena.

Pokud se zabýváme Sigmundem Freudem, nesmíme opomenout jeho termín "Oidipův komplex", kdy právě tento komplex vzniká ve falickém stádiu. Freud u mužů tento komplex charakterizuje následovně: mladý chlapec touží po své matce a nenávidí svého otce, protože mu stojí v cestě. Protože je otec větší a silnější, vzniká u chlapce "kastrační úzkost", tedy strach, že se otec pomstí chlapci tím způsobem, že mu uřízne genitálie. Na svoji obranu chlapec potlačí svoji sexuální touhu po matce a snaží se napodobovat otce, tomu Freud říká "identifikace". Výsledkem je, že je chlapec méně úzkostný, částečně uspokojují touhu po matce a osvojuje si otcovy morální hodnoty.

Freuda bychom označili jako zastánce psychodynamické teorie (přesvědčení o významu nevědomí). Na druhé straně se objevovaly práce, které vycházely z odlišného přístupu, takovým příkladem je Piagetova kognitivní teorie.

Piaget při testech zjistil, že děti dělají specifické chyby. Tyto chyby signalizovaly to, že malé děti používají logiku, která je dospělým cizí. Uvedenou logiku si nechal od dětí vysvětlit a následně vydal sérii článků. Na tomto základě byl v roce 1921 jmenován ředitelem dětského vývojového institutu v Ženevě. V následujících letech zkoumal velké množství dětí, včetně svých vlastních, a to až do své smrti v roce 1980.

Jeho teorie vychází z předpokladu, že jsou děti zvídavé, aktivní a chtějí porozumět světu okolo sebe. Dle Piageta si už nemluvňata vytvářejí schémata a to tak, aby jim dával svět smysl. Díky procesu asimilace děti zařazují nové informace do stávajících schémat a skrze proces akomodace přetvářejí stávající schémata, aby odpovídala novým informacím.

Z toho plyne poměrně zásadní informace, kterou nám Piaget zanechal: vývoj není procesem, ve kterém děti pouze kopírují a vkládají, co se jim řekne. Vědomosti se spíše vytvářejí skrze komplexní souhru existujících znalostí a nových informací nashromážděných pomocí interakce s vnějším světem.

Piagetův předpoklad tedy je, že jak děti stárnou, prochází sérií chronologických kognitivních stádií, přičemž pro každé stádium existuje specifický druh myšlení. Sám Piaget říká, že kognitivní vývoj je jako "stoupání po schodišti":

1. Senzomotorické stádium (0-2 roky): nemluvně zkoumá svět skrze přímý senzorický a motorický kontakt. Během tohoto stádia se vyvíjí stálost objektu a separační úzkost.
2. Předoperační stádium (2-6 let): dítě užívá symboly (slova a představy) k reprezentaci věcí, ale neumí logicky uvažovat a má představivost. Během tohoto stádia je dítě egocentrické.
3. Stádium konkrétních operací (7-12 let): dítě umí myslet logicky o konkrétních věcech. Dítě také chápe zákon zachování množství.
4. Stádium formálních operací (12 let a dále): adolescent umí uvažovat abstraktně a myslí v hypotetických termínech. 

Mead se zaměřoval především na utváření vlastního já. Děti se dle názoru Meada vyvíjejí jako sociální bytosti, které se učí zejména nápodobou. Zaměřil se na užívání jazyka "I" a "Me":

"I" ne podle něho nesocializované dítě, projevuje spontánní přání a nálady. "Me" chápe jako socializované já, jedná se o děti, které jsou schopné vidět sebe sama, podobně, jako je vidí ostatní. V osmém až devátém roce začínají rozumět hodnotám a mravním normám, kterými se řídí společenský život. To vyplývá i her, smysl pro fair-play.