Sociobiologie

Sociobiologie nachází významné paralely mezi chováním lidí a zvířat, tj. nezaměřuje se na hledání odlišností, nýbrž podobnosti v sociálním chování.

Autorem termínu je americký vědec Edward Wilson. Ten sociobiologii charakterizuje jako použití biologických principů k vysvětlování sociálních činností všech společensky žijících živočichů včetně člověka.

Z našeho pohledu jde o teoretický přístup, tj. přístup, který nabízí specifický úhel pohledu na zkoumání sociální reality. Jako na každou teorii je třeba se i na sociobiologii dívat kritickou optikou a současně zkoumat, v čem může být užitečná.

Wilson například tvrdí (in Giddens, 1997, s. 34-37) že mnohé aspekty sociálního života jsou již zakotveny v genetickém kódu. To dokazuje například na námluvách a sexuálním chování, kde Wilson, ale i další představitelé sociobiologie vidí četné podobnosti u různých živočichů, včetně člověka. Dále si všímají, že u většiny živočichů platí, že samci jsou agresivnější a větší než samice, udržují si dominantní postavení vůči slabšímu pohlaví.

Právě při takové specifikaci můžeme aktivovat naše kritické myšlení a ptát se, zdali jsou takové tvrzení platná vůči člověku a jeho sociálnímu chování v postmoderní společnosti. Můžeme se ptát, jak se mění postmoderní sociální chování, vztah mezi mužem a ženou, jak je to s dominancí a agresivitou.

Sociobiologie se také zaměřuje na rozdíly mezi pohlavími a přichází s konceptem reprodukční strategie - vzorec chování vytvořený evolučním výběrem, zvyšuje šanci potomstva na přežití, základním východiskem jsou reprodukční buňky (žena vajíčka, muž spermie), muži mají více reprodukčních buněk, a to i v pozdějším věku, než ženy (které jsou omezeny počtem i věkem). Tímto například sociobiologové vysvětlují vyšší mužskou promiskuitu.

Oblast instinktů tvořila další zájem sociobiologů. Můžeme doplnit, že mezi sociology i biology panuje shoda, že lidé nemají instinkty (tj. komplexní vzorec chování, který je geneticky podmíněn). U nižších živočichů můžeme najít velmi složité pářící rituály, které jsou na instinktivní, tj. geneticky podmíněné. Takovým příkladem může být například namlouvací rituál u koljušky, malé sladkovodní ryby.

Již jsme konstatovali, že lidé nemají instinkty. Jako lidé máme reflexy (např. úhyb před úderem, malé dítě reflexivně saje apod.). Často tyto dva výrazy používáme terminologicky nesprávně a bojovníci říkají, jak trénují svůj instinkt, i když se v biologickém slova smyslu jedná o reflex.

Další významnou charakteristikou lidského druhu jsou potřeby. Již za klasické vymezení potřeb, respektive jejich hierarchizaci můžeme považovat práci Maslow (pyramida potřeb). Ten postupně hovoří o:

• Fyziologických potřebách (jídlo, tekutiny, teplo, spánek, sex apod.)
• potřebě bezpečí a jistoty
• potřebě sounáležitosti, lásky
• potřebě uznání a sebeúcty
• potřebě seberealizace

Pro nás je důležité si uvědomit, že i individuální potřeby člověka však mají z hlediska společnosti a kultury svá specifika, resp. individuální rozdíly. Například platí, že lidé mají sexuální potřeby (individuální potřeba každého člověka), avšak v každé kultuře mohu být preferované jiné sexuální polohy a techniky. Zdá se tedy, že i sexuální styk je kulturně podmíněn. Takové specifikum můžeme rozšířit i o namlouvací rituály, které opět mohou být v každé kultuře odlišné.