SOCIOLOGICKÉ TEORIE SOCIÁLNÍCH DEVIACÍ

Text pro studijní účely v rámci přednáškové činnosti předmětů

Aplikovaná sociologie a Aplikovaná sociální psychologie a sociologie

Mgr. Martin Kosek, MBA 

2020

Úvod

Teorií sociálních deviací (odchylek oproti sociálním normám) je celá řada. V zásadě vymezujeme 3 hlavní přístupy k pochopení těchto jevů - biologické teorie (genetika), psychologické teorie (pohled jednotlivých psychologických škol na vysvětlování tohoto jevu, např. psychoanalytická koncepce, behavioristická koncepce, teorie agrese-frustrace atd.) a sociologické teorie.

Abychom dané jevy skutečně chápali v celém jejich rozsahu, zpravidla se uchylujeme k teoriím, které sjednocují tyto 3 hlavní přístupy. Hovoříme pak o multiparadigmatickém pojetí nebo polyetiologickém chápání. Proč tolik přístupů? Tak, jak je složitá sociální realita, tolik potřebujeme různých vysvětlení. Kontext dává smysl.

V tomto článku se zaměřím pouze na sociologické teorie. Opírám se zde zejména o myšlenky profesora Krause (2007), které dále rozvíjím. Cílem textu je nabídnout základní seznámení se sociologickými teoriemi sociálních deviací. Rozhodně však nemůže nahradit detailní studium tohoto fenoménu ze sociologického hlediska a reaguje pouze na základní teorie. Každý, kdo prošel přednáškou na téma soudobých sociologických přístupů by také mohl aplikovat základní přístupy teorie konsenzu, konfliktu a interpretativní sociologie.

Stejně tak se může nabýt pohled pomocí další sociologických teorií a přístupů - teorie sociální systémů, četná moderní označení soudobých společností apod. Zájemce o detailnější seznámení s tímto tématem odkazuji na příslušné monografie (např. Komenda, Kraus, Urban, Fischer etc.). Z pohledu klasických sociologických děl, kde je téma též zpracováno odkazuji na Anthonyho Giddense a jeho Sociologii z roku 2013, které revidoval Sutton.

Další rozšiřující pohled na celou problematiku sociálních deviací může nabídnout i publikace Forenzní psychologie od docentky L. Čírtkové.

Další texty a informace můžeme najít na webových stránkách: www.zavirovanaspolecnost.eu

Příjemné čtení,

Martin Kosek

e-mail: martin.kosek@mkpsychology.cz

weby: www.mkpsychology.cz, www.martinkosek.com, www.vycvikkoucovani.cz

1. Teorie sociální anomie (E. Durkheim, R. K. Merton)

Termín sociální anomie známe ze základních sociologických okruhů a dějin sociologie. Spojujeme jej s E. Durkheimem, jednou ze zakladatelských osobností oboru sociologie. Durkheim se zaměřoval na problematiku sebevraždy a právě výraz anomie užívá v tomto kontextu, kdy hovoří o tzv. anomické sebevraždě.

Co je anomie? NOMOS = řád, ANOMOS = bez řádu. V obecné rovině tedy chápeme anomii jako stav, kdy přestal fungovat dosavadní řád ve společnosti, a ještě není nastaven řád nový. Durkheim dle Krause (2007, s. 19) charakterizuje tento stav jako "rozklad sociálních norem, kdy přestávají platit zákony i pravidla soužití. Anomie podle něho vzniká vždy jako důsledek náhlých ekonomických zvratů a změn".

Kraus (2007, s. 19) dále doplňuje: "Byl prvý, kdo spojoval sebevražedné jednání s ekonomickým stavem společnosti. Na základě rozsáhlého statistického materiálu došel k závěru, že množství sebevražd kolísá v závislosti na tom, zda společnost se nachází ve stádiu hospodářské prosperity, či hospodářské krize".

Můžeme doplnit, že i české dějiny nabízejí příklad takové sociální anomie. Sametová revoluce a následné změny politického systému způsobily, že dosavadní zákony a sociální normy přestaly fungovat a po nějakou dobu trvalo, než se nastavily nové. Tato skutečnost vedla k nárůstu různých jevů, které můžeme označit jako sociálně deviantní či sociálně patologické. Namátkově můžeme jmenovat - prostituce, organizovaný zločin, zločiny bílých límečků, nájemné vraždy, vydírání podnikatelů, korupce apod.

Na Durkheimův koncept anomie navazuje v první polovině 20. století R. K. Merton. Dle Krause (2007) se oba autoři (Durkheim i Merton) shodují v tom, že sociální deviace není výsledkem patologické osobnosti, ale jde o produkt struktury společnosti a její kultury.

Merton ve výkladu Krause (2007, s. 19) pak spojuje kulturu a anomii, v čemž spatřujeme sociologickou kulturu tzv. American Dream - "kultura dané společnosti vytváří institucionalizované vzory chování a vymezuje legitimní prostředky a způsoby jednání, vedoucí k dosažení společensky žádoucích cílů. Pokud však tyto cíle jedinec nemůže dosáhnout za pomoci legitimních prostředků, dochází ke konfliktu se sociální realitou a výsledkem je anomie - tedy stav, kdy obecně přijaté cíle jsou v rozporu se společensky schválenými způsoby jejich dosažení. Na tomto základě pak rozvíjí svoji koncepci tzv. adaptivních mechanismů. V této souvislosti také Merton odhaluje mýtus amerického snu, podle něhož mají všichni stejnou příležitost dosáhnout bohatství, úspěch".

Jeví se logické, že amerického snu mohou dosáhnout pouze někteří. Ani v americké společnosti neexistuje rovnost, která by toto mohla zajistit. Právě skutečnost, že mnoho lidí může do Spojených států odjet s cílem naplnění amerického snu (např. v podobě dojedu do L.A., budu zde studovat herectví a stane se ze mě filmová hvězda) může po nějaké době (vystřízlivění a vnímání sociální reality, která nevede k naplnění snu) k zásadní frustraci. Taková sociální frustrace, nenaplnění snu, může vést k počátku sociálně deviantního chování.

Mertonovo pojetí bychom si mohli představit jako kdyby nám vnitřní hlas říkal "Oni to mají, proč ne já" - oni jsou slavní, mají moc, peníze, přátele, mohou si dovolit drahé auto, oblečení, chodit do luxusních restaurací apod., takové skutečnosti mohou v některých lidech vytvářet ideatorní počátek úvah o sociálně deviantním chování (např. fantazie o krádeži, loupeži apod.). Od ideatorních představ pak může být již málo (rozhodnutí dané osoby) k chování.

2. Teorie sociální dezorganizace (F. Znaniecki, R. E. Park)

Dle teorie sociální dezorganizace má společnost vnímat jako živý organismus (vzpomeňte na H. Spencera), který se však něčím liší od ostatních organismů, a to svojí kulturou. Na kulturu můžeme nahlížet jako na systém uměle vytvořených pravidel (norem, hodnot). Společnost jako celek je strukturovaná a můžeme říci, že v určitých strukturách můžeme sociálně deviantní chování očekávat. Kraus (2007) uvádí zejména kriminalitu v chudinských čtvrtích. Dle Krause si autoři povšimli skutečnosti, že s rostoucí dělbou práce roste specializace a díky tomu též dochází k tvorbě odlišných (až konfliktních) hodnot a norem - což bylo patrné zejména u přistěhovalců (připomeňme, že tato teorie je spojována s působením tzv. chicagské sociologické školy v USA).

Kraus (2007, s. 20) tuto skutečnost dále specifikuje: "Střetávání odlišných subkultur snižuje možnosti vnitřní i vnější sociální kontroly. Za situace, kdy je proces sociální kontroly narušen, kdy selhává, dochází k sociální dezorganizaci, jejím důsledkem je deviantní jednání".

3. Teorie kulturního přenosu (Edwin H. Sutherland)

V rámci popisování dalších sociologických teorií postupně uvidíme, jak na sebe navazují, jak jednotliví autoři rozšiřují myšlenky autorů předcházejících. Určité náznaky tohoto, že kultura, resp. subkultura se může pojit se sociálně-deviantním jednání jsme viděli v předchozí teorii sociální dezorganizace. I zde je zdůrazněn přenos určitých norem v rámci kultury dané společnosti, tzn. něco se ve společnosti předává (kulturou) z generace na generaci.

V České republice bychom mohli zřejmě teorii kulturního přenosu vztáhnout na naši toleranci k alkoholu. V naší kultuře, v našich normách, je zcela běžné, že pijeme alkohol. Vlastně to spíše vypadá tak, že si hledáme příležitosti (oslavy narozenin, svátků, setkávání s přáteli), abychom se mohli napít. Díky tomu také vznikly sociální organizace typu Protialkoholní záchytné stanice, denní stacionáře či terapeutické komunity se specializací na léčbu této závislosti.

Celkově bychom v této problematice mohli uvést problematiku sociálních norem. Doporučuji každému čtenáři si problematiku osvěžit. Základní informace naleznete např. v článku:

https://www.zavirovanaspolecnost.eu/l/promeny-norem-ve-spolecnosti/ .

Sutherland (dle Krause, 2007) vychází z předpokladu, že deviantní či kriminální chování není zděděno (tj. genetická predispozice), ale že je naučeno. Jedinec se mu učí v procesu socializace (postupného zespolečenšťování člověka na základě sociální interakce s druhými, kdy také začínáme vnímat sociální normy.

Kraus (2007, s. 21) mimo Sutherlanda zmiňuje ještě jednoho autora, a to Waltra Millera: "proces kulturního přenosu spojuje především s rodinou. Podle něho se člověk stává deviantem tak, že od narození přijímá příslušné vzory takového chování od svých rodičů či případně příbuzných. Kriminogenní vzorce se podle něho objevují převážně v nižších společenských vrstvách".

Taková myšlenka nápadně připomíná termín sociopat. Příbuzný termín je psychopat je někdo, kdo se takový narodil, převažuje genetika. Zatímco sociopat se takový nenarodil, ten se začal deviantně chovat na základě raných zkušeností - výchova v rodině, vliv prostředí apod. Typickým příkladem může být dítě, které vyrůstá v rodině, kdy je otec alkoholik a matka drogově závislá prostitutka. Rodiče nechodí do zaměstnání, peníze získávají pomocí krádeží. Dítě pak takové chování kopíruje, učí se mu nápodobou, bere jej jako něco běžného a chová se tak i v budoucnosti.

4. Teorie sociální kontroly

Další teorie, která rozšiřuje pohledy předcházejících, a i zde se zdá, že důležitými termíny jsou kultura a sociální norma. Kraus (2007, s. 21) ji představuje takto: "Podle této teorie je porušování norem tak přitažlivé, prospěšné, že se stává samo o sobě silnou motivací. Zatímco předcházející teorie se ptají, proč někteří lidé takto jednají, teorie sociální kontroly se ptá, proč to ostatní nedělají také".

Tato teorie nám vlastně předkládá deviantní chování jako něco běžného, co do společnosti zkrátka patří. Mohli bychom však namítat, že většina lidí ve společnosti sociálně deviantně nechová. Z jakého důvodu? Existující sociální kontroly. "Příčinou deviantního chování je pak absence této kontroly, selhávání kontrolních mechanismů" (Kraus, 2007, s. 21).

Jinak řečeno, většina z nás se nechová deviantně proto, že jsme si vědomi kontrolních mechanismů ve společnosti a hrozících sankcí v podobě trestu. Uveďme si několik příkladů:

Situace a kontrolní mechanismus

Nevhodné parkování: Městská policie nasadí botičku, pokuta

Plagiátorství bakalářské práce: Vysoká škola, ukončení studia

Loupežné přepadení: Policie ČR, soud, trest odnětí svobody

Obrácenou logikou můžeme argumentovat, že někde není městská policie, dovolíme si nevhodně parkovat - "protože u nás v obci to nikdo nehlídá", bakalářskou práci může zkopírovat - "protože u nás ve škole to nikdo nekontroluje, nemáme žádné systémy kontroly", v této zemi policie nefunguje, tak mohu krást apod. Zjednodušeně lze tuto teorii vyjádřit rčením: "příležitost dělá zloděje".

Vidíme, že dalším důležitým pojmem v této teorii je mechanismus kontroly. Kraus (2007, s. 21) velmi trefně dodává: "lze v zásadě rozlišit na vnitřní (autokontrola v důsledku internalizace norem) a vnější (realizované okolím, různými institucemi). V prvém případě jsou důsledkem výčitky svědomí, pocit viny ve druhém udělování různých sankcí (sociální odměny za konformity, tresty za porušování norem)".

5. Etiketizační teorie (labelling)

Tuto teorii můžeme znát pod různými názvy - etiketizační, nálepkování či v anglickém originálu jako teorie labellingu. I v této teorii můžeme identifikovat klíčová slova či důležité termíny: labell - z angličtiny, nálepka a dále je sociologický výraz sociální role (očekávaný způsob chování). I na základě těchto termínů můžeme vysvětlovat sociální deviace.

Kraus (2007, s. 22) představuje etiketizační teorii takto: "Podle této teorie je zásadní a důležité to, jak okolí (společnost) určité jednání vnímá, jak lidé na takové chování reagují, jak je posuzují. Deviantním se jednání stává teprve ve chvíli, když je jako deviantní posuzováno a začne vyvolávat odmítavou reakce. Rozhodující je tedy význam, který je tomuto jednání přisuzován těmi, kteří je hodnotí".

Co nám to říká ve vztahu k sociálním rolím? Některé role zkrátka přejímáme. Může se stát, že dítě bude ze svého sociálního okolí slýchat něco ve stylu: "Ty jsi parchant, nikdy z Tebe nic nebude, rosteš akorát tak pro kriminál". Jde tedy o určitou nálepku, kterou získávám. Na základě ní mohu tuto nálepku začít brát jako svoji roli. Jde tedy o proces určitého sociálního programování.

Teorii bychom mohli označit jako blízkou nejen sociologickému chápání, ale také jako teorii blízkou psychologickému přemýšlení. V psychologii existuje pojem sebenaplňující se proroctví. To doplňuje myšlenky této teorie z psychologického hlediska. Základní myšlenka je však stejná. Sociální okolí/prostředí mě ovlivňuje. Zjednodušeně bychom mohli říci, že etiketizační teorie je založena na myšlence: člověk jedná deviantně proto, že mu to přisoudila společnost.

Užitá literatura:

KRAUS, Blahoslav, HRONCOVÁ, Jolana a kol. Sociální patologie. 1. vyd. Hradec Králové: Gaudeamus, 2007. 325 s. ISBN: 978-80-7041-896-3.

Doporučená literatura:

GIDDENS, Anthony. Sociologie - aktualizované a rozšířené vydání revidované Philipem W. Suttonem. 1. vyd. Praha: Argo, 2013. 1049 s. ISBN 978-80-257-0807-1. 


KOMEDNA, Antonín. Sociální deviace. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 1999. 313 s. ISBN: 80-244-0019-7

ŠUBRT, Jiří. Postavy a problémy soudobé teoretické sociologie. Praha: ISV nakladatelství, 2001. 164 s. ISBN: 80-85866-77-3.

ŠUBRT, Jiří. Postparsonsovské teorie sociálních systémů. Praha: Karolinum, 2007. 256 s. ISBN: 9788-80-246-1368-0.

ŠUBRT, Jiří. Soudobá sociologie I (Teoretické koncepce a jejich autoři). Praha: Karolinum, 2007. 334 s. ISBN: 978-80-246-1275-1.

ŠUBRT, Jiří. Soudobá sociologie II (Teorie sociálního jednání a sociální struktury). Praha: Karolinum, 2008. 392 s. ISBN 978-80-246-1413-3.

ŠUBRT, Jiří. Soudobá sociologie III (Diagnózy soudobých společností). Praha: Karolinum, 2008. 382 s. ISBN: 978-80-246-1486-1.

URBAN, Lukáš. Sociologie - klíčová témata a pojmy. 1. vyd. Praha: Grada, 2017. 232 s. ISBN: 978-80-247-5774-2.