Systém

Systém je inspirován z biologie, hovoříme tedy o biologickém systému, kdy chápeme organismus jako systém složený z různých částí. Obdobně můžeme hovořit i psychickém systému (kognitivní, afektivní, behaviorální systém). Na základě tohoto pojetí můžeme vyslovit základní tezi: aby systém fungoval, musí fungovat jednotlivé subsystémy.

V sociálních vědách užíváme výraz sociální systém - na společnost a na její jednotlivé části se můžeme dívat jako na systém a jeho subsystémy (či případně autopoetické systémy). Při aplikaci sociologii na organizace, respektive v sociologii organizací se můžeme dívat na organizaci jako na specifický systém, který je složen ze svých částí.

Současně můžeme říci, že každý systém má své hranice. Mohli bychom mluvit o hranicích vnějších a vnitřních, a tak přemýšlet o "propustnosti" respektive otevřenosti tohoto systému - otevřený, uzavřený, polopropustný. Toto pojmosloví můžeme vztáhnout na komunikaci - jak organizace komunikuje s veřejností (otevřeně, uzavřeně, polootevřeně), jak komunikuje s lidmi uvnitř organizace apod.

Pro větší názornost si můžeme vizualizovat konkrétní organizaci jako systém. My jsme si vybrali pojišťovnu. Tu budeme v tomto případě chápat jako systém. Uvnitř tohoto systému se budou nacházet jednotlivé subsystémy - útvar generálního ředitele, finanční oddělení, IT, personální oddělení, oddělení obchodní služby, oddělení inovací, marketingové oddělení atd. Pro názornost uvádíme obrázek: 

Specifika otevřeného a uzavřeného systému můžeme doplnit o následující citace, a tím volně navázat na uvedeného nového typu systému, autopoisis, dle díla Niklase Luhmana: 

"Idea otevřeného systému společnosti předpokládá, že je možné se dohodnout na jednom hodnotovém vzorci kultury, že lze všechny problémy vyřešit na základě domluvy, shody a konsenzuálním jednání. Zakládá se na důvěře v možnost nalezení konsenzu, na důvěře v to, že alespoň v podstatných otázkách bude možné se dohodnout" a dále "Na rozdíl od uzavřeného systému, který je okolím systému neustále ohrožován, je otevřený systém ve svém vývoji připraven přijímat podněty vycházející z jeho okolí a patřičně je ke svému prospěchu vyžívat." (Šubrt, 2007, s. 91).

Ve výše představené citaci vidíme myšlenky strukturálního funkcionalismu, nebo teorie konsenzu. Jedním z moderních reprezentantů tohoto přístupu byl americký sociolog Talcott Parsons. Jeho myšlenky a celkové směřování strukturálního funkcionalismu kritizoval Parsonsův žák, který vytvořil nový teoretický systém. Tímto žákem byl významný německý sociolog Niklas Luhman.

Luhman přichází s konceptem autopoietického systému (autopoisis): z řeckého autos (sám) a poien (tvořit). Jde tedy o nové paradigma systémové teorie, zvláštní typ uzavřeného systému, respektive autonomní, seberegulující, sebeorganizující se typ systému. Dle Luhmana má systém schopnost sám sebe vytvářet, jednotlivé systémy se vyvíjejí autonomně.

Širší specifikaci můžeme opět najít v Šubrtovi: 

"Od poloviny 60. let se Luhman stále důrazněji drží myšlenky, že právě systémové teorie se mohou stát základem co nejkomplexnějšího popisu společenských procesů. Nikoli ideje reformátorů minulosti, ale specifická povaha systémové racionality, prosazující se prostřednictvím nových technologií, vytváří podmínky rozvoje zcela nového typu společnosti, o kterém nelze uvažovat v tradičních kategoriích a pojmech. K popisu procesů změn ve vysoce komplexní vyspělé společnosti se podle Luhmana nejlépe hodí koncept autopoietického systému. Je to vysoce diferencovaný celek, organismus, jenž dokáže překonávat obtíže, překážky, problémy, s nimiž se musí vyrovnávat díky uspořádání prvků, elementů, z nichž sestává, takže je vždy schopen je reduktivním způsobem řešit" (Šubrt, 2007, s. 94).